Po raketách V-1 Hitlerovi inženýři nasadili ještě děsivější zbraň. Aggregat-4, jinak známý jako V-2. První funkční balistická raketa na světě byla kompletně vyvíjena od roku 1939 ve Výzkumném středisku armády Peenemünde-East pod vedením Wernhera von Brauna.
Rakety z Peenemünde
Cesta do Londýna trvá pouhých pět minut a raketa dopadá rychlostí téměř 5 500 kilometrů za hodinu. Vzhledem k nadzvukové rychlosti je její přílet před explozí neslyšitelný. Obranná opatření jsou prostředky tehdejší doby nemožná a britské obyvatelstvo je v šoku. Němci si naopak krátce myslí, že se jim konečně vrátilo válečné štěstí.
Výroba V-2 byla komplikovaná a nákladná. Podle různých zdrojů bylo během války vyrobeno několik tisíc kusů a některé odhady hovoří dokonce až o 6 000 raketách.
Po hlavní vlně útoků bombami V-1 v létě 1944 byl Londýn od září bombardován také raketami V-2. První útoky proběhly v noci ze 7. na 8. září. Později se terčem stala i města v Belgii, Francii a Nizozemí. 27. března 1945 na úplném konci války zasáhla poslední raketa V-2 území poblíž Londýna. Celkem bylo odpáleno více než 3 170 raket, z toho dobrá polovina na spojenecký zásobovací přístav Antverpy a 1 300 na britské hlavní město.
Materiální škody způsobené bombardováním V-1 a V-2 ve Velké Británii a Belgii byly mimořádně závažné. V Londýně bylo zničeno 29 000 domů a přes 1,2 milionu jich bylo poškozeno. Britové odhadli náklady na obnovu na nejméně 25 milionů liber. V Belgii zbraně dlouhého doletu zničily téměř 5 700 domů a poškodily přibližně 167 000 budov. Celkem létající bomby a rakety zabily více než 18 000 lidí a zranily kolem 47 000.
Smrt v kině
Během útoku raketami na Anverpy 16. prosince 1944 jedna V-2 zasáhla promítací sál kina Cinema Rex s více než 1 100 diváky. Exploze zabila 567 osob, z toho velké množství civilistů i vojáků.
20 000 dělníků zemřelo při výrobě raket Třetí říše
Počet obětí je ale ještě vyšší mezi nuceně nasazenými, kteří tyto zbraně vyráběli ve zbrojovkách, jako byl závod Volkswagenu ve Wolfsburgu a podzemní Mittelwerk v pohoří Harz. V tamním koncentračním táboře Mittelbau-Dora bylo do konce války v nelidských podmínkách vězněno 60 000 nuceně nasazených a nejméně 20 000 jich zemřelo. Technologický průlom skryl krutou realitu, výroba a použití těchto zbraní stálo tisíce lidských životů.
Od Baltského moře k americkému a sovětskému vesmírnému programu
Po kapitulaci Německa se strhl boj o německé raketové inženýry mezi již bývalými Spojenci. Již na podzim roku 1945 prováděli Britové v Cuxhavenu, kam byli krátce před koncem války přemístěni specialisté z Peenemünde, aby unikli postupujícím Sovětům, testy odpalů raket V-2. Později stovky vědců z Peenemünde pracovaly v USA pod vedením raketového inženýra Wernhera von Brauna na vesmírném programu NASA, který vedl k úspěšnému přistání na Měsíci v roce 1969.
Na německých vědcích ale stál i úspěch Sovětů. Helmut Gröttrup, bývalý spolupracovník Wernhera von Brauna, se stal hlavní německou autoritou v sovětském raketovém programu v letech 1946–1950. Vedl skupinu, která pomáhala sovětským vědcům zrekonstruovat raketu V-2 a vyvíjet její první sovětské kopie R-1 a R-2. Další experti pomohli s vývojem raket R-5 a s experimenty, které nakonec vedly k raketám R-7, jež vynesly první družici Sputnik i Jurije Gagarina.
Gröttrup však na rozdíl od von Brauna nikdy nepracoval na nejvyšších stupních velení. Sověti jej i jeho kolegy udržovali v přísné izolaci a nepřipustili, aby se stali veřejnými tvářemi programu tak, jako to Američané dovolili von Braunovi.
Zdroj: V2 Rocket History, Business Insider
Autor/Licence fotografie: V-2 v Peenemünde, Filip Klasna, Volné dílo